Má cesta fotoamatéra

První fotoaparát - Ljubiteľ

Před více než 40-ti lety (bylo mi 12 let) si můj táta splnil svůj chlapecký sen a koupil mi použitý fotoaparát Ljubiteľ (ruská napodobenina Flexaretu).

Společně jsme fotografovali, vyvolávali fotografie v koupelně pod červenou žárovkou. Svitkový film měl 12 snímků o rozměru 9 x 6 cm.  Daly se z něj vyvolat fotografie pouhým prosvícením filmu ve speciálním skleněném rámečku. Bez zvětšovacího přístroje vznikla fotka 9 x 6 cm. 

Táta mi na tekoucí vodě a sklenici ukazoval, jak funguje čas závěrky a clona. Plná sklenice znázorňovala film, na který dopadlo ideální množství světla. Otevření clony znázorňovalo otevření vodovodního kohoutku. Čas závěrky zase čas, jak dlouho pouštěl vodu. Aby sklenice natekla plná, bylo potřeba při menším proudu vody napouštět delší čas. Pochopil jsem princip expozice a byl to můj první AHA! moment  v oboru fotografie. 

První kinofilm

Postupně jsem si pořizoval „lepší“ fotoaparáty – například „Směna“. Také výrobek Made in CCCP.

To už byl vyšší level 😊. Postoupil jsem mezi „kinofilmisty“. A jak jsem na to byl hrdý! Kinofilm, který se do přístroje vkládal měl už 24 až 36 snímků. Stále se jednalo o černobílou fotografii. Rozměry snímků na filmu jsou malé, takže se muselo zvětšovat na fotopapír. K tomu jsem využíval účast v různých fotokroužcích, kde jsem si mohl po večerech zvětšovat dle libosti.

První zrcadlovka

Na střední škole jsem si na brigádách vydělal na svou první zrcadlovku – opět ruské výroby a byl to „Zenit“. Další level – zrcadlovka umožňuje měnit objektivy.

Na intru jsme měli fotokomoru, ale abych ji mohl využívat, musel jsem založit fotokroužek a angažovat se jako jeho vedoucí. Začal jsem experimentovat s různými objektivy – sehnal jsem použitý ruský zrcadlový teleobjektiv s ohniskem 500 mm. Zjistil jsem však, že má malou světelnost a z ruky se s ním vůbec nedá fotit. To bylo mé prví zklamání - pramenilo však z neznalosti. Tak jsem toto „dělo“ prodal a koupil si menší a použitelnější teleobjektiv.

První barva - diapozitivy

Pustil jsem se do barevné fotografie – přesněji do barevných diapozitivy. Ty stačilo nafotit, odevzdat do fotoslužby na vyvolání, pár dnů počkat, vyzvednout, rozstříhat a vložit do diarámečků. Nemuseli jste mít ani promítačku – stačila taková malá krabička s velkou lupou místo obrazovky a žárovčičkou na plochou baterii. Vložil se diák, prosvítil a lupa obraz zvětšila. Když jsem měl možnost promítnout diáky na plátno nebo na bílou zeď, byla to paráda! Fotil jsem hlavně přírodu, vodopády, hory. Dnes už tato technologie také téměř skončila na smetišti dějin.

Na vysoké škole jsme měli klub a v něm perfektně vybavenou fotokomoru. Abych ji mohl využívat, musel jsem se účastnit různých soutěží umělecké tvořivosti. Dělal jsem to a občas jsem s nějakou fotografií vyhrál nějaké oblastní kolo. Taková fotografie pak visela na klubu u vchodu do kina a mé ego bobtnalo 😊. Tyto fotografie se mi však nikdy nevrátily a filmy jsem už také někde ztratil. Tehdy se nemuselo zálohovat, ale nesmělo se moc uklízet – pak už jste nic nenašli.

Po otevření hranic se k nám dostaly nové výdobytky techniky. Koupil jsem si kinofilmový přístroj, který sám převíjel film na další obrázek a na konci převinul film zpět do kazety. Měl také nějaké poloautomatické režimy, objektiv se po vypnutí přístroje zasunul. No prostě byl to další skok. V této době jsem měl hodně práce s fotografováním našich tří dětí a psa.

První digitál

Digitální revoluce. "Můj" první digitál byl služební Canon – 3,5 megapixelu byl tehdy vrchol. Displej asi 3 x 2 cm.  Pamatuji si, že stál 24 tisíc Kč. A víte že jej mám v práci v šuplíku dodnes? A funguje! Za chvíli oslaví 18-té narozeniny. Asi tehdy ještě nezabudovávali do elektroniky „kazítka“.

Digitální fotografie – byl to prostě „fičák“. Snímače měly stále víc megapixelů a vznikly digitální zrcadlovky. Mám takovou povahovou „vadu“. Potřebuji vědět jak věci fungují. Začal jsem si kupovat odborné časopisy o digitální fotografii, knihy a internet už začínal být také použitelný. Nebyl jsem spokojený do té doby, dokud jsem nepochopil jak funguje snímač a co se děje při snímaní a ukládání fotografie do paměti.

Digitální fotografie – byl to prostě „fičák“. Snímače měly stále víc megapixelů a vznikly digitální zrcadlovky. Mám takovou povahovou „vadu“. Potřebuji vědět jak věci fungují. Začal jsem si kupovat odborné časopisy o digitální fotografii, knihy a internet už začínal být také použitelný. Nebyl jsem spokojený do té doby, dokud jsem nepochopil jak funguje snímač a co se děje při snímaní a ukládání fotografie do paměti.

Ondřej Neff organizoval fantastické akce – dvoudenní setkání fotografických nadšenců spojené s výstavou techniky, výstavou fotografií, přednáškami velikánů fotografie – Robert Vano, Jan Saudek, Sára Saudková, Roman Pihan a mnohých dalších. Byla k dispozici také počítačová učebna, kde se učily programy na úpravu fotografií. Probíhaly workshopy, na kterých jsme pod vedením profesionálů fotili se studiovými světly gymnastky, brazilskou tanečnici a další zajímavé objekty. Nevím, jestli to ještě nefunguje. Byly to krásné časy a jsem za ně panu Neffovi vděčný.

Absolvoval jsem kurzy i jinde. například seminář  o fotografování aktů ve studiu v Oehling CZ v Klatovech.

Pořídil jsem si digitální zrcadlovku – nejdříve Canon 1000D a teď mám Canon 700D. Jsou jistě mnohem lepší a dražší fotoaparáty, ale nemám potřebu si je kupovat. Pro mou amatérskou fotografii mi to stačí. K tomu patří nějaké objektivy, stativy, filtry, externí blesk, digitální fotoaparát pro focení a filmování pod vodou.

Dnes se dá kvalitní fotografie pořídit i s kvalitním mobilem. Na „odborných“ diskusních fórech se dočtete od „zrcadlovkářů“, že to prostě nejde. Nevěřte tomu. Kvalitní fotografie je o tom, co je v srdci, hlavě a oku. Stačí si vygooglit, s čím fotil pan Josef Sudek. A platí to i obráceně – spousta machrů s výbavou za 100 tisíc dělá podprůměrné fotografie. Pryč od tohoto tématu…

Baví mne nejenom fotografování, ale také úprava fotografií – nasadím si sluchátka s dobrou hudbou a jsem schopen celý den sedět před monitorem, upravovat fotografie, tvořit fotoknihy, videopásma (nejen z dovolených).

Staré fotoaparáty jsem nevyhodil. Naopak, začal jsem je sbírat a mám jich pár ve vitríně.

Byly doby, kdy jsem uvažoval o tom, že se přihlásím na nějakou školu fotografie. Ale neodhodlal jsem se k tomu. Nejsem profík a ani nechci být profík. Jsem nadšený amatér, který občas někomu poradí se začátky digitální fotografie. I v této úrovni se člověk může kreativně vyblbnout a občas udělat radost i někomu blízkému.

Občas mne popadne touha zkusit něco nového – třeba infrafotografii. To už je hodně kreativní věc. Určitě se o své zkušenosti s tímto oborem v blogu podělím.

V práci jste celý den plnili sny někoho jiného, nebo i své pracovní sny, pokud jste majitelem nebo majitelkou firmy. Vypněte a pojďte si aktivně odpočinout třeba tím, že se začnete víc zajímat o fotografii. A abyste nemuseli pracně shánět potřebné informace, naleznete je na jednom místě zde na stránkách Život po práci. Amatérská fotografie do tohoto kontextu nádherně zapadá.

blogu si můžete zobrazit příspěvky na téma fotografie tak, aby vás ostatní témata nerušily. V sekci Jak na… naleznete časem i nějaké pomůcky pro vaši cestu k hezké fotografii.

Dobré světlo přeji!