Cesta „spisovatele“ – díl 4. JAK ZAUJMOUT ČTENÁŘE

Úvodní grafika k článku o psaní

Pokud uvažujete o tom, že napíšete (do šuplíku) nebo nakonec i vydáte knihu, možná vám přijdou vhod některé rady. V tomto díle se budou týkat prvků, které vám pomohou čtenáře zaujmout.

Pokud vás téma „Jak se stát spisovatelem“ zajímá, přečtěte si také předchozí články na tomto blogu. Můžete si je vyfiltrovat, když v přehledu kategorií kliknete na „Tvůrčí psaní“.

 

Knihu  můžeme psát klidně jenom proto, abychom ze sebe  „vypsali“ stres, deprese, různé křivdy. Je to totiž docela účinné.

Většina autorů ale chce, aby jejich dílo zaujalo čtenáře. Píší to pro ně. Záměr zajisté bohulibý, ale (co si budeme zakrývat pravdu), také těžko splnitelný. Obzvláště ve státě s tak málo obyvateli a s takovým množstvím vydaných knih ročně.  V roce 2017 bylo vydáno cca 15 300 knižních titulů a je dobré to vědět…

Jak tedy vyvolat zájem čtenáře?

K tomuto obtížnému úkolu máme k dispozici čtyři prvky, na které je potřeba se soustředit. A to už od první kapitoly, nebo ještě lépe – od první scény knihy. Těmi prvky jsou:

  • Postava
  • Konflikt
  • Přesnost
  • Věrohodnost

Podíváme se na ně trochu blíže.

Photo by Jilbert Ebrahimi on Unsplash

Postava

Už od prvního dějství hledá čtenář postavu, na kterou se může zaměřit a se kterou se případně může ztotožnit. Autor mu o ní něco musí říct – jak vnímá svět, jakou má povahu a zvyky, jak je stará, jaké má společenské postavení, z jaké vrstvy společnosti vzešla, jaké má záliby, čím se živí. Charakteristika postavy by měla proběhnout už v první scéně.

Pozn: K charakteristice postav bude na tomto blogu některý z příštích článků – včetně pomůcky pro vypracování charakteristiky.

Co čtenáře zajímá je cesta postavy. Ta, samozřejmě, záleží na tom, jakou formu pro svou knihu zvolíte (viz článek).

V povídce bude cesta postavy krátká a vcelku přímá. V novele bude delší, postava bude procházet několika životními křižovatkami. No a v románu bude tato cesta spletitá, větvená do mnoha křižovatek, odboček, možná i slepých cest. Postava v románu bude muset často přemýšlet, kudy se vydá dál.

Každá postava v knize by měla být rozeznatelná od jiných postav. Měla by být jedinečná. V dobře napsané knize čtenář rozumí chování hlavního hrdiny. Začíná to ale tím, že autor si postavu vytvoří ve své fantazii (a ještě lépe na papíru) do posledního detailu. Obrazně řečeno, ví co postava dnes snídala a co má v levé zadní kapse. I když si autor charakteristiku připraví velmi podrobně (což se doporučuje), neznamená to, že zahrne čtenáře nepodstatnými detaily. Nakonec v knize použije třeba jenom 20 % detailů a informací, které si k postavě připravil.

Nenuťme čtenáře, aby musel neustále listovat na začátek knihy a zjišťovat, kdo je to vlastně ten Pepa Novák, kde se tam najednou vzal, protože si je plete s Frantou Novotným.

Postava vy měla být odlišitelná a jedinečná i v přímé řeči. Vždyť i každý z nás mluví jinak – používá jiné výrazy, jiné výplňové slova (někdo „vole“, jiný „jakoby“ a třetí končí každou větu výrazem „no ne?“). Ale pokud už nějaké postavě přiřkneme nějakou charakteristickou mluvu, musíme si ji pamatovat a držet ji po celou knihu. Leda, že by změna vyjadřování byla našim záměrem, kterým chceme vykreslit její vývoj.

Bylo řečeno jak má tvorba postavy probíhat. Řekněme si také, co je špatně – je to postava, která se chová pořád stejně, bez ohledu na vývoj děje a okolnosti, nebo i na vývoj samotné postavy. Kladný hrdina je stále klaďas a zloduch je v celé knize zloduch. I záporný hrdina může překvapit nějakou kladnou vlastností a naopak – i kladný hrdina má své temné chvilky. Vyvarujme se toho, aby postava byla plochá. Vytvořme 3D charaktery, které jsou mnohem zajímavější a pro čtenáře i věrohodnější.

Nebojme se tvořit postavy dynamické. To jsou takové, které se nebojí konfliktů, nevyhýbají se jim, neutíkají před potížemi. Nebojí se projevit emoce.

Postava je základem literárního díla (lépe řečeno postavy jsou základem díla). Proto zde určitě ještě bude několik článků na toto téma.

 

Konflikt

Hlavní hrdina (nebo jiná postava) chce něčeho dosáhnout – má nějakou motivaci. Asi bychom nečetli rádi knihu, ve které by tohoto svého cíle dosáhl jen tak, lehce, bez překážek a konfliktů. Proto postavy potkají na své cestě nějaké překážky. Nastane konflikt.

Konflikty jsou základními kameny každé zápletky. Jsou motorem příběhu. Vyvolávají nějakou akci hlavního hrdiny a jsou vyřešené v rozuzlení. No a soubor zápletek a rozuzlení vytvoří celý příběh.

Stručně (a zjednodušeně) řečeno – mnoho konfliktů vytvoří několik zápletek, které dají dohromady příběh. Základem příběhu jsou konflikty.

Jak konflikt vzniká? Postava knihy očekávala, že se něco bude dít. Jenomže, ono se děje něco jiného, nebo se to děje jinak, než bylo očekáváno.

V románu je mnohem více konfliktů, než v novele. Je to jedním z rozlišovacích znaků mezi románem a novelou, protože počet stran není úplně určující. V povídce si vystačíme třeba s jediným konfliktem.

Konflikty autorovi pomáhají postupně gradovat děj – zvětšují se a také zkracují. Autor si nesmí vypálit munici hned na začátku knihy a vystavět ty nejdramatičtější konflikty hned v úvodu. Pak by určitě děj nemohl gradovat a začal by nudit.

Dobré nesou ani skákající konflikty. Situace, které jsou v knize emočně rozkmitané, jednou je konflikt silný, zajímavý, pak následuje slabý a další je silný. Je to takové cik-cak a čtenáře to nemusí bavit.

Další chybou je mrtvý konflikt. Hlavní hrdina by se měl vyvíjet, měnit se. Autorovi se může podařit vymyslet silnou konfliktní situaci, ale v konečném důsledku se hrdina při jejím vyřešení nijak nezměnil, neměla na něj žádný vliv. Postava nic neriskuje, chybí akce. Takový konflikt je v podstatě v knize zbytečný a kdyby jej autor vypustil, tak se nic nestane.

Ale pozor! Aby konflikt fungoval, musí být k němu dobře vystavěný důvod. Musí do kontextu knihy zapadat. Neměl by se objevit jen tak, zbůhdarma, protože autor potřeboval natáhnout počet stran. Důvodem je dobrá, věrohodná zápletka, posunutí děje dopředu a vývoj postavy.

Konfliktem může být jakákoliv situace, dík které poznává čtenář postavu. Vyprovokuje ji k tomu, aby nějak ragovala a z reakcí se o této postavě dozvíme, jaká vlastně je. Škále potenciálních konfliktů je široká – od rozhodnutí o tom, co koupit partnerce k Vánocům až po setkání s vrahem. Samozřejmě by většina konfliktů v knize měla souviset s hlavním hrdinou, případně s hlavním antihrdinou.

 

I proto, aby začátečník pracoval dobře s konflikty, měl by psát o tom, co dobře zná. Jinak může rezignovat i následující dva prvky, což čtenář rychle odhalí:

 

Přesnost

Pokud používáme nějaké detaily (a že by jich mělo být v knize dost), musíme je používat co nejpřesněji. Detaily je dobré si připravit v přípravném období (byla o něm řeč v článku o autorském deníku). Je to takové studijní období, ve kterém si připravíme například lokace, ve kterých se postavy budou pohybovat. Nebude působit dobře (například na čtenáře, který v daném městě bydlí), když se postava s někým potká na rohu Dvořákovy a Zahradní ulice a v daném městě se tyto ulice nikde nekříží. Na druhou stranu nemusíme používat přesný název hotelu, obzvláště, když po jídle v něm hlavní hrdince bylo špatně. To by se autor mohl také dočkat žaloby. Ani v rámci maximální přesnosti nemůžeme porušovat zákony a uvádět pravá jména osob, které jsou v knize rozpoznatelné a od kterých k tomu nemáme souhlas (Ochrana osobních údajů – GDPR!).

Atmosféru příběhu vytváří prostředí. Musí být uvěřitelné, nesmí nudit, musí být zajímavé. Uvedením drobných detailů může autor prostředí oživit. Vyvolá tím dojem, že tam byl, že prostředí důvěrně zná. Přitom spousta autorů si prostředí vymyslela a nikdy v něm nebyla  – Jules Verne a jeho Cesta na Měsíc. Při uvádění detailů je ale potřeba dbát na přesnost. V názvech ulic, v letopočtech, v zeměpisných údajích, ve fyzikálních jednotkách, při použití historických postav a faktů… Když pošlu svého hrdinu na měsíc na Měsíc, nastuduji si mapu Měsíce a uvedu přesné místo přistání.

Nedávno jsem na nějakém TV kanálu viděl dokument, ve kterém ukazovali obrovskou loď, která podle komentátora vážila více než 30 tun. Zcela evidentně zapomněl na slovo „tisíc“. Třicet tun vážil každý z kamionů, kterých měla na palubě desítky. Takových nepřesností a „odhadů“ by se autor neměl dopouštět.

Pozor, abychom v zájmu přesnosti nepodávali informace v knize opakovaně (častá začátečnická chyba). I přemíra nezajímavých a hlavně pro děj nebo pro postavy nepodstatných detailů bude čtenáře nudit. Jo, jo – všeho s mírou 😊.

Důležité je, aby autor ohlídal časovou osu příběhu a to v rámci všech postav. Aby si všímavý čtenář nespočítal, že tyto dvě postavy se na jednom pracovišti nemohly potkat jako kolegové, protože na začátku knihy jedné postavě bylo 5 let a druhé 70. Samozřejmě přeháním, ale v hodně rozvětveném románu je nutné si časovou osu se všemi postavami nakreslit. Jinak se v těch detailech autor může lehce ztratit.

Pokud autor píše o době, kterou nezažil (protože ještě nebyl na světě), měl by použité detaily konzultovat s lidmi, kteří tuto dobu zažili. Když se pohybuje děj až v historické době, která nemá žijící pamětníky, tak je nutné nastudovat historická fakta z učebnic a dalších zdrojů. Například v knize stojí, že děda hlavní postavy psal ve škole namáčecím perem, které si namáčel do inkoustu v kalamáři. Ten samozřejmě rozlil spolužákovi na kalhoty. Přitom si všímavý čtenář spočítá, že to bylo v roce 1970 a knihu zaklapne (se smíchem). I když je rok 1970 pro dnešního mladého člověka pravěkem, tak se psalo propiskami, jako dnes.😊  Ještě složitější je to v popisu použité elektroniky, dopravních prostředků nebo výpočetní techniky.

Marie zaklapla svůj mobil a schovala jej do kabelky. Podívala se na hodinky. Za tři minuty bude půlnoc a začne Nový rok. Rok 1991. Rozhodla se, že Pavlovi nebude volat a pošle mu sms…

Co je na tom špatně? V roce 1991 u nás EuroTel zprovoznil první analogovou (NMT) síť. Mobil vážil 5 kg, nedal se zaklapnout a už vůbec by si jej žádná dáma nedávala do kabelky. Sms ještě nešly posílat. Takže – co do přesnosti, všechno špatně.

 

Věrohodnost

Nepleťme si věrohodnost s pravdivostí. Spisovatel nemusí nutně psát pravdu a přitom ani neporuší žádné pravidlo, dokonce ani desatero. Naopak, na práci spisovatele je nejúžasnější to, že si smí vymýšlet. Akorát si musí vymýšlet věrohodně. Literární dílo není realita, ale iluze reality.

Postavy, konflikty, prostředí, zápletky, rozuzlení … vše by mělo být na nějaké úrovni reálnosti, mělo by to být věrohodné. Čtenář by si neměl říct:“ Cože? On sotva chodí a přeskočil dvoumetrový příkop? A to hned poté, co vyskočil z okna ve třetím patře?“

Autoři sci-fi, fantasy a pohádek mají trochu větší prostor pro svou fantazii, ale i zde budou zřejmě nějaké meze toho, co ještě čtenář „pobere“. Ani ve sci-fi příběhu by se zvuk neměl šířit rychlostí světla 😊.

Na druhou stranu by si měl (začínající) autor dát pozor, aby v honbě za věrohodností nevytvářel průhledné a předvídatelné zápletky. Autor se může obávat, že mu to nikdo neuvěří, podléhá velké sebekontrole, drží se u zdi a čtenář pak odhadne, jak dopadne zápletka, hned na jejím začátku. A uznejte, že na konec takové zápletky se pak nemůže nikdo těšit.

 

P.S.

Ve 3 díle této minisérie článků o spisovatelských začátcích jsem psal o autorském deníku. Samozřejmě, že si jej vedu… ale musím se přiznat, že je to fakt náročné a občas se z deníku stává občasník 😊. Nakonec jsem ale ukončil své „přípravné období“ právě s pomocí tohoto deníku a dostal jsem se do další etapy práce na knize.

P.P.S.

Ani v tomto díle nezapomenu na radu Stephena Kinga. Dnes jsem vybral tuto:

Psaní je o tom, že vás dělá štastnými. „Psaní není o vydělávání peněz, stát se slavným, bezstarostným, potkávat lidi a navazovat známosti. Psaní je kouzlo, voda života, jako jiné umění. Voda je zdarma. Tak pij.“

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.