Řešíte co na podlahu na venkovské chalupě?

Je to dilema – jít do moderních materiálů, nebo ctít tradici a moudrost předků? Mám pro vás jeden vlastnoručně vyzkoušený tip.

Před nějakým časem jsem koupil roubenku „starou“ asi 30 let. Původní majitel byl stavař, ale stavěl z toho, co šlo sehnat. Proto i v místnosti, která sloužila jako kuchyňka použil na podlahu keramickou dlažbu – Kabřinec (nebo také Gabřinec).

Pro ty mladší – jsou to hnědé pásky z velmi tvrdé hnědé keramiky 25 x 6,5 x 0,8 cm. Používal se na kde co – například obklady soklů všech možných budov. A asi nebyl špatný, jelikož se vyrábí dodnes. Avšak použití na podlahu bylo jaksi … no … neestetické, studené, špatně udržovatelné a působilo to jako podlaha ve skladu nějaké továrny.

Když  jsem vymýšlel (nebo spíše googlil 😊) co dám na podlahu do rekonstruované kuchyňky, narazil jsem na výrobek, který je přírodní, používá se několik staletí a vypadá dobře ve staré venkovské chalupě i na zámku. Do oka mi padla cihlová dlažba CD 200. Je to vlastně vypálená cihla, 20 x 20 cm, silná 3 cm. Vyrábí se ručně natloukáním do forem a po vyschnutí se pak vypaluje. Nemíním zde dělat výrobci reklamu (zdarma 😊), ale je z Vysokého Mýta. Viděl jsem instruktážní video a bylo rozhodnuto – jdu do toho a udělám to sám!

 

Po doručení palety jsem se pustil do práce. Musel jsem místnost rozdělit na 2 etapy, jelikož už truhlář čekal s hotovou kuchyňskou linkou, tak jsem nejprve položil dlažbu pod linku, aby šla namontovat. Pak jsem mohl pokračovat s dlážděním.

Omlouvám se za kvalitu některých fotek, ale měl jsem po ruce jenom mobil a někdy byly špatné světelné podmínky 🙁

Lepení

Dlažba se lepí flexibilním lepidlem. Já jsem ještě pro jistotu volil mrazuvzdorné.  Spáry se udržují max. do 2 cm šířky. Mně se to zdálo moc, tak jsem volil tak 1 cm. Vzhledem k tomu, že je dlažba ručně vyráběná, je každá trochu jinak velká, boky nejsou úplně rovné – ale to je právě na tom to hezké, hned z toho dýchne „home-made“. Podle mne se to na venkovskou chalupu bezvadně hodí. Navíc má každá dlaždice trochu jiný odstín a nechal jsem čistě na náhodě, jak se budou potkávat. Nijak jsem je před pokládkou netřídil.

Rozdílnost barevného odstínu vystoupí až po uzavíracím nátěru (k tomu se dostanu níže).

Pro pedanty mám dobrou zprávu – myslím, že vyrábí i kalibrované dlaždice, které jsou stejné a rovné.

Musel jsem dohánět i nerovnost podlahy (byla původně spádovaná do odtoku), takže někde jsem musel osekat kabřinec a někde jsem měl 2 cm lepidla. Nechtěl jsem se zdržovat stěrkou a také jsem si nechtěl zvyšovat náklady. Prostě to vůbec ničemu nevadí (i když asi odborník by to tak nedělal).

Řezání

Zkoušel jsem kde co – od ruční pilky, přes kdejaký řezací kotouč na úhlové brusce. Až diamantový kotouč byl ten pravý a jednoznačně se osvědčil. Řezy byly rychlé a rovné. Ale je potřeba to dělat někde venku, jelikož to skutečně hodně prášilo. Červený prach byl na mně i všude kolem. Asi by to vyřešila lepší bruska s odsáváním, ale pro těch pár řezů jsem to neřešil.

Spárování

Vzhledem k tomu, že se jedná o cihlu, je spárování trochu složitější. Jde o to, abychom si spárovací hmotou neušpinili povrch a pak jej nemuseli pracně drhnout.

Před spárováním se provede první ochrana povrchu. Dlažba se napustí prostředkem IMESTA® CV. Samozřejmě na suchý a čistý povrch. Po uschnutí (nejlépe do druhého dne) se může spárovat. Nátěrem zajistíme to, že dlažba nebude nasákavá a nebude náchylná k ušpinění.

 

Výrobce doporučuje dvě metody spárování:

Mokrou cestu – smícháním tmelu Kerafil Cotto s vodou a „nacpání“ do spár. Následně se dlažba otře mokrou houbičkou.

Suchou cestu – vyplnění spár suchou spárovací maltou PFM-94. Ta se následně vlhčí rozprašovačem podle návodu výrobce.

Volil jsem suchou metodu, takže nemohu porovnávat. Je to celkem zdlouhavé. Dostat suchou směs do spár je zajímavá činnost, kdy se snažíte (na kolenou) nasypat do spár suchou jemnou hmotu, která je jako živá. Špachtlí ji co nejlépe udusat a pak štětcem odmést přebytečnou pryč. Ke konci už jsem  měl metodu vychytanou a mohu ji vyučovat 😊. Pak se vezme rozprašovač a vlhčí se a vlhčí, dokud nepřestane sát. Za půl hodiny znovu a za další půl hodiny zase. Ale podařilo se a nikde není ani náznak nějaké prasklinky.

 

Po vydláždění celé kuchyně jsem použil ještě tam, kde to bylo potřeba soklové pásky – rovněž z pálené hlíny, od stejného výrobce. Abych zajistil dilataci, tak na 2 okrajích jsem do mezery nacpal dilatační podlahářskou mirelonovou pásku a navrch uzavřel šedým akrylovým tmelem. Možná při té malé délce jsem to ani dělat nemusel, ale jistota je jistota. Nechci, aby mi odcestoval práh, až nastanou tropické teploty.

Po vyschnutí spár i tmelu přišly na řadu další 2 nátěry prostředkem Imesta CRV.

Je to je prostředek na bázi přírodních olejů a vosku určený k impregnaci savých minerálních stavebních materiálů a dřeva. Tak praví technický list. Rozpouštědla odtěkají a zůstanou vosky vsáknuté do dlažby. Mohu potvrdit, že pak nádherně odpuzuje vodu a je lehce udržovatelná.

 

Po uschnutí dlažba opět trochu zesvětlá, ale už zůstane tmavší než před ošetřením.

Zde je hotová dlažba, po nátěrech, olištování a nalepení soklíků:

Při práci jsem zjistil velmi příjemnou věc. Když jsem stál bosou nohou na kabřinci a druhou na cihlové dlažbě, odhadoval jsem rozdíl teplot tak na 4°C. Noha na nové dlažbě mne nezábla, kdežto na původním kabřinci ano 😊.

P.S.

Závěrem musím konstatovat, že nechápu, proč se my chlapi dřeme se svými „projekty“, když pak přijdou matky, manželky, družky, milenky (prostě ženy) a schovají tu krásu pod nábytkem a koberečky ?!? :-/

Tagy:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.